Jak se sbalit

Návodů jak sbalit někoho (jakože za účelem vztahu) je sice plný internet, leč autor tohoto pojednání se na základě vlastní mnohaleté zkušenosti a bohatého empirického výzkumu netají svou skepsí k jimi popisovaným metodám. Nad rámec placeba to nedělá vůbec nic a odvěkou zkušenost, že pro jedno kvítí slunce nesvítí, lze v praxi nabýt i bez líbivého pseudopsychologického balastu.

Návodů jak sbalit sebe (jakože na cesty), je taktéž plný internet a stejně jako v předchozím odstavci, i zde platí okřídlené úsloví o šedivosti teorie a plodném stromu praxe. Na outdoorových či survivalových fórech lze nalézt nepřeberné množství diskusí na téma „co do batohu“ či „jak si sbalit BOB“. Ulitmátní podívanou pak slibují zejména videokanály amerických prepperů, ve kterých se to „nepostradatelnými“ tacticool vychytávkami jen hemží. Hodnotné rady dokáže poskytnout také odborná literatura, ať už oficiálně publikovaná, či takzvaně samizdatová.

Dle doporučení sem zakoupil 90ti litrovej Bergen. Kterej sem samozřejmě naplnil dovrchu, víceméně věcmi popsanými v příručce. Přes monstrózní velikost báglu se mi do něj už nevešly zimní doplňky, vo místě na nějaký ulovený žrádlo nemluvě. K zavazadlu velikosti avie furgon byl ještě přikurtovanej spacák a karimáma, takže přes šedesátky futra sem prošel jen násilím. Komický situace vznikaly, pokud sem se chtěl v místnosti menší než 4x4m votočit, bylo to asi jako votáčet se s pohovkou na zádech. Celý bágl vážil tak kolem 30kg, plus samozřejmě voblečení a výstroj na sobě. Praktickým testem sem zjistil, že s tím dojdu na parkoviště, kde se definitivně rozplácnu jak beruška a nejede se nikam. Krom toho, z dálky to vypadalo jak pytel na traktor s nožičkama a neumím si představit se s tímhle dostat do autobusu, vo nenápadnosti rači nic říkat nebudu, trčel sem s tím jak kramle z gobelínu

(Nejmenovaný kolega a jeho aplikace poznatků z jisté survivalové příručky.)

Nakonec stejně nezbývá, než naložit věci, které uznáme za vhodné, do batohu, a vyrazit si to vyzkoušet do terénu. Jedině tak lze nabýt s výstrojí praktické zkušenosti, na jejichž základě pak zpravidla probíhá další optimalizace (rozuměj: vyházení zbytečností). Skuteční mistři outdooru se takto dokážou „prooptimalizovat“ až k neuvěřitelně lehkým a minimalistickým sestavám. Pro nás ostatní smrtelníky pak zbývá jakási střední cesta mezi hmotností a komfortem, kdy batoh na týden sice neváží pod sedm kilo, ale taky už to není třicetikilová almara.

Na tomto místě je třeba se zdviženým prstem upozornit na to, že prodej outdoorového vybavení je v našich končinách docela dobrý byznys. Pokud jste ještě nečetli výtečný článek o pastech na střední třídu, určitě tak učiňte a vězte, že v prostředí outdoorového vybavení platí uvedené poznatky nemlich stejně. Následující řádky proto berte jako skromný pokus o shrnutí a zobecnění základních poznatků a nikoliv jako vyčerpávající seznam doporučeného vybavení.

Většina praktiků se shoduje minimálně na tom, že nelze sestavit nějakou univerzální sadu vybavení „pro všechny situace“. Dalo by se říci, že každý batoh je unikátním výsledkem vývoje svého majitele, což lze považovat za klíčový poznatek. Jinak vypadá batožina dvacetiletého dobyvatele horských velikánů, jinak usárna padesátiletého trempa. V terénu i ve městě se lze setkat s nejrůznějšími výtvory lidské kreativity počínaje mohovitými tacticoolisty („mám všechno co potřebuju“) po ortodoxní minimalisty („co nemám, to nepotřebuju“). Většina populace se v souladu s Gaussovou křivkou pohybuje někde mezi.

Mezi surivialovou veřejností je rovněž obecně akceptován názor, že mít ve skříni permanentně sbalený batoh „pro strýčka Příhodu“ je velmi užitečná věc. Nejen že poslouží jako evakuační zavazadlo např. v případě požáru či povodně, ale navíc při existenci rozumného modulového systému výrazně urychluje balení na plánované akce. Nemluvě o akcích neplánovaných. Čistě prakticky vzato: Proč by mělo terénní vybavení ležet ve skříni, když na vás může čekat sbalené v batohu?

Jeden kolega se takhle cestou ve vlaku seznámil s partičkou jedoucí na vodu. Jaké bylo jejich překvapení, když na jejich lehce rumový návrh „Hele, tak pojeď s náma!“ po krátké úvaze kývl, na příští zastávce vystoupil, vyzvedl doma batoh, a následujícím vlakem přibyl do udaného cíle s méně než hodinovým zpožděním za hlavním pelotonem vyčkávajícím v nádražní restauraci.

Batůžek „pro strýčka Příhodu“, nebo chcete-li BOB, by měl zahrnovat určité standardní outdoorové minimum plus případně pár podpůrných aplikací využitelných v případě krizové situace či mimořádné události. V tuzemských končinách se zpravidla za standard považuje zajištění základní životní podpory pro jednotlivce po dobu 72 hodin ve středoevropských terénních a klimatických podmínkách. Rozděleno po jednotlivých funkčních modulech může základní sestava evakuačního batohu vypadat třeba takto:

Zajištění přístřeší. Od jara do podzimu lze vystačit s pončem či bivakovací plachtou, které lze pro případ krajní nepohody doplnit žďárákem. Bivakovací plachta má výhodu, že pod ní lze ukrýt i několik dalších osob. Výhodou ponča je zase možnost využití místo pláštěnky.

Spacák. S ohledem na fyzikální parametry (součinitel prostupu tepla) jednoznačně vítězí peří nad dutým vláknem. Peří má ovšem dvě nevýhody. Předně dobře saje vlhkost, pročež se nehodí například pro dlouhodobé použití v podzemí, nebo obecně ve vlhkých podmínkách. Za druhé vyžaduje ohleduplné skladování, jinak velmi rychle ztrácí své původní parametry. Osobně to řeším tak, že mám v batohu permanentně sbalen lowcost spacák z dutého vlákna a vedle na ramínku rozvěšený kvalitní péřák. Mám-li čas, před cestou je vyměním. Nemám-li, lepší duté vlákno než nic.

Karimatka. Resp. podložka na spaní obecně. Na rozměry a hmotnost vychází velmi dobře různé (samo)nafukovačky, které jsou ovšem citlivé na zacházení… Já po různých pokusech skončil u pěnové skládací karimatky (Z-lite), kterou jsem ještě zkrátil asi o čtyři díly, takže mi vleže končí někde v půli stehen. Výměnou za téměř neznatelný diskomfort jsem získal poměrně kompaktní a spolehlivé řešení, které se vejde do zad batohu, takže nikde nic nečouhá. Minimalisté se obejdou i bez karimatky, aneb slovy Kregana: „To se vždycky nějak vyřeší.“

Voda. Denní příjem vody pitím se u dospělého člověka pohybuje zhruba kolem 1 – 1,5 litru vody, což je asi polovina celkové biologické potřeby vody. Při využívání dehydrovaných potravin potřebujeme ještě další vodu k jejich přípravě. Je zřejmé, že ani v tak krátkém časovém horizontu není únosné vystačit pouze z nesených zásob. Proto je třeba počítat s využitím místních zdrojů. Základem systému vodního hospodářství je proto kvalitní filtr na vodu, který nám umožní používat k pití vodu takříkajíc „z každého potoka“. Zde je třeba upozornit na to, že sebelepší membránový filtr odstraní pouze biologické znečištění. Chemickou případně radiační kontaminaci filtr neřeší. Jako nesená zásoba pro okamžité použití pak stačí jen 2 – 3 litry vody, v závislosti na předpokládané dostupnosti vodních zdrojů. Osobně mám v batohu jednu 1,5 l petku, v kapse 0,5 l pilotku pro pití za pochodu a v příslušenství k filtru složenou 1 l skládací lahev jako rezervu pro případné navýšení kapacity (v horkých dnech, nebo při očekávané nedostupnosti místních zdrojů).

Potraviny na 72 hodin. Zde vstupují do hry tyto zásadní parametry:

  • Poměr „hmotnost x výkon“ neboli energetická hodnota na 100 g (uvádí se na obalu).
  • (Ne)náročnost přípravy (čas, potřeba dodatečných vstupů – energie na vaření, vody..)
  • Trvanlivost.
  • Senzorická přijatelnost. (Neboli: „aby to bylo aspoň trochu k jídlu“).

Ve výčtu zcela záměrně chybí vyvážený poměr živin. Jedná se o dávku k přežití 72 hodin, nikoliv o normu pro dlouhodobé stravování „be fit“. Přežijete-li tři dny na chlebu se špekem, účel je splněn. Z uvedených parametrů si zvláštní pozornost zasluhují především prvé dva. Jedná se v zásadě o spojité nádoby.

Trváte-li na tom, že všechny potraviny musí být poživatelné „as is“, bez nutnosti ohřívat je, neřkuli vařit či cokoliv doplňovat, pravděpodobně skončíte u kombinace suchých výživných materiálů jako jsou ořechy, mysli, tyčinky, obiloviny atd., čokolády, pytlíkových přesnídávek a nějaké hotové konzervy (byť třeba ne v plechovce, ale ve vaničce či pytlíku – á la Adventure menu). Nevýhodou konzerv je právě jejich hmotnost.

Pokud se smířím s tím, že některé potraviny budu muset ohřívat, vařit, či do nich přidat vodu, mohu se dopracovat k zajímavějším hmotnostním parametrům, kdy potraviny na jeden den budou vycházet něco přes půl kila. Tady mají svoje místo různé ty pytlíky dehydrovaných potravin, které tak dobře znají horolezci. Vodu do nich lze doplnit ze systému vodního hospodářství viz výše.

Požadovaná trvanlivost je dána předpokládaným uložením potravin v batohu v pohotovostním režimu. Na nejbližší terénní akci se potraviny zpravidla z větší části sežerou a pak se pořídí nové. Skladovatelnost jeden až dva roky při pokojové teplotě lze považovat za vyhovující.

Ohřev a vaření. Téma mnoha diskusí, ve kterých jsem identifikoval v zásadě tři přístupy.

Přístup „vězeň na útěku“ vychází v zásadě z praxe odkoukané z filmů o elitních jednotkách typu SAS a jakékoliv rozdělávání ohně v zásadě zavrhuje jako riskantní a demaskující. Všechny potraviny se konzumují za studena, tak jak jsou. Jediným přijatelným komfortem je samoohřívací pytlík.

Přístup „zálesák na čundru“ vařič považuje za veskrze zbytečný krám, protože když si chci něco uvařit, tak si přece rozdělám oheň. „Kuchyňské“ vybavení takového jedince obsahuje kromě nástrojů k rozdělání ohně dvě položky: Nádobu na vaření (ešus či US pítko) a lžíci („bagr“). Pracovním nástrojem je zapalovač a sekerka či mačeta.

Přístup „cestovatel“ je mě osobně nejbližší, protože navíc zahrnuje i vařič (nejčastěji plynový) a palivo (PB kartuše). Je to malé, rychlé, skladné, efektivní. Protože mě se fakt nechce ráno rozdělávat oheň, abych si uvařil kafe.

Na tomto místě bych rád varoval před jednou tuze módní tacticool vymožeností, jíž jsou „vojenské“ potravinové dávky. Armádní potravinová dávka nebyla vymyšlena kvůli pohodlí vojáka, ale proto, aby armádě zjednodušila logistiku. Rozpadlík či survivalista není voják. Netřeba mu jednotlivě balených porcí soli a pepře, plastových příborů či pytlíku s 300 ml nepitné vody určené do bezplamenného ohřívače. Jednou udělám pokus a srovnám hmotnost všech těchto zbytečností ve třech armádních dávkách s hmotností ešusu a vařiče VAR.

Rezervní oblečení. Samostatná kapitola úzce svázaná s problematikou vrstvení toho, co máte na sobě. Někdy příště.

No a pak takové ty užitečné věci jako:

  • kvalitní nůž
  • kvalitní multitool
  • LED svítilna / čelovka
  • lékárnička
  • osobní léky, peníze, doklady
  • mapa a buzola / kompas
  • přenosné rádio či vysílačka
  • hygienické potřeby
  • psací potřeby a zápisník
  • atd.

Dál uvažujete sami, experimentujte, testujte, zkoušejte. Nakonec si stejně každý vytvoří nějaký svůj systém, který jemu osobně vyhovuje nejvíc.

Pro inspiraci můžete mrknout třeba na dvě slečny s diametrálně odlišným přístupem:

Viktorka Hlaváčková

Lůca Kutrová